Zvláštní pocit
Jakmile to profesorka dořekla přeběhl mi mráz po zádech. Gymnasti-ka! ble e e ….Nemám ráda gymnastiku z jednoho prostého důvodu - nejde mi a bojím se toho. ,,Jako první na kladinu půjde Izabela´´ řekla profesorka vytáhla mě z mého stěžování. Bel vyskočila ladně na kladinu, prošla se po ní jakoby nic, udělala hvězdu a seskočila na zem. Já, já jsem zírala s polootevřenou pusou. ,,H-h-cože? kde se to Bel naučila?´´ řekla jsem a obrátila se na Gis. ,,Myslím že říkala že chodila do baletu, nebo tak něco´´ řekla Gis a přitom sledovala každý její ladný pohyb. Bylo to úžasné- Bel byla úžasná. Nikdy jsem si nevšimla jak má hubené nohy a přitom svalnaté. Dívala jsem se na ní a čekala co bude dál. Celá třída žasla úžasem stejně jako já. Možná jenom Gis nebyla překvapená. ,, Gis, Bel je úžasná, nemyslíš?´´ řekla jsem se stálým překvapením. ,, Když myslíš´´ odpověděla Gis znuděně a trošku hrubě.Bylo mi to divné že se chovala takhle, ale já jsem teď měla jenom oči pro Bel. ,,Úžasné Izabelo!´´ zvolala učitelka . ,,Jako další, hmm, mmm, co třeba Elizabeth?´´ řekla profesorka a pobízela mě ke kladině. ,,To,t-o není dob-rý nápad´´ koktala jsem a pomaloučku se blížila ke kladině. ,,Neboj!´´ řekla rázně profesorka . ,,Vyskoč si na kladinu a projdi se.´´ řekla . Nemotorně jsem se vyhoupla na kladinu a s třesoucíma se nohama jsem šla pomalu dopředu. Když jsem byla přibližně na konci a chtěla jsem seskočit, sklouzla mi pravá noha a jí ztratila svou rovnováhu. Já spadla na stranu na něco tvrdého a dál nevím. Poslední co si pamatuji bylo zděšení a pár výkřiků. Probudila jsem se až na ošetřovně kde u mě stála Gis a Bel a na druhé straně profesorka. ,,No konečně ses probrala. ´´ řekla s úlevou profesorka a vstala od postele. ,,Už tě tu nechám holkám jo? tak hlavně pomalu vstávej ať se ti neudělá špatně. Holky, potom jí prosím vemte domů, nebo tu s ní můžete přespat. Já musím ještě něco zařídit, promiňte.´´Dopověděla profesorka omluvným hlasem a odešla z místnosti. ,,Vemem jí domů nebo tu bedeme spát?´´ Řekla Gis a podívala se na Bel. ,,Nevím, já dneska nic nemám ani nikam nespěchám, takže se přizpůsobím.´´ řekla tichoučce Bel a podívala se na mě. ,,Holky! jsem v pořádku, jen jsem omdlela, to je vše. Vážně můžu jít domů sama. Nemusíte si o mě dělat starosti!´´ řekla jsem a koukla jsem se na ně. Sedla jsem si a začala vstávat. ,,Au-u…!´´ jekla jsem a hned si zase lehla. ,,Co se stalo?´´ zeptala se Bel starostlivě a Gis se na mě vyděšeně dívala. ,,Hlava, šíleně mě bolí. Holky to je dobrý, já s už nějak poradím. Dneska tu ještě přespím a zítra už půjdu vesele do školy jo?´´ řekla jsem trošku smutně a nejistě. ,, Tak jestli tu budeš spát, tak my tu s tebou zůstanem´´ řekla Gis mile. ,,Crrr´´ zazvonil mobil od Gis. Zvedla ho a zvedla se ze židle. ,,Ahoj´´ řekla do telefonu. ,,Ale, …´´ stihla říct a znovu poslouchala mobil. ,,Ale já vážně nemů-´´ řekla ale někdo v telefonu jí znovu přerušil. Potom se z mobilu ozývalo jenom hlasité pípání. ,, Co se stalo Gis?´´ zeptala jsem se. ,, Je mi to líto Liz. Nemůžu tady s tebou zůstat. Musím jít domů. ´´řekla smutně a koukla se na mě. ,,To nevadí, bude tu se mnou když tak Bel, pokud jí to nebude vadit. Bel? mohla by jsi tady prosím se mnou dneska přespat?´´ Odpověděla jsem a zároveň položilo Bel otázku. ,,N-no, asi jo, jenom budu muset zavolat domů. ´´ Řekla nejistým hlasem ale trošku veselým. ,,Holky, já už musím jít. Vážně je mi to líto.´´ řekla Gis a stoupla si. ,,To je dobrý, nikdo ti nic nevyčítá. ty z to nemůžeš. Tak se zatím měj!´´ řekla jsem. ,,Ahoj´´ řekla Bel. ,,Ahoj holky, a ty se rychle uzdrav!´´ řekla a odešla z místnosti. ,,No,…mmmm….etó…co by jsi chtěla dělat? do večera ještě pár hodin zbývá a tak, nechtěla by ses nějak zabavit?´´řekla stydlivě Bel a koukla se na mě. ,,No, mě je to jedno, ale chtěla bych jsem se doučit matiku. Ty jsi říkala v hodině že to chápeš a tak mohla by jsi mě to prosím doučit?´´ řekla jsem váhavě a opětovala její pohled. ,,Jo, doučím tě to. Jen si přinesu sešit matiky ze skříňky. Jo?´´ řekla s nadšením pro matematiku a odešla. ,,Je to takové divné, mezi mnou a Bel. Jakoby napětí? strach? nevím, ale je to divné. Doufám že to je jenom můj pocit…´´ povídala jsem si pro sebe potichu a přemýšlela dál. ,,Není Bel tam už nějak dlouho? aspoň třičtvrtě hodiny. To je divné.Radši se po ní půjdu podívat.´´ řekla jsem si a pomaličku si sedla, tak aby se mi nezatočila hlava. Sedla jsem si s mírným tlakem na hlavě ale bylo to lepší něž předtím. Pomalu jsem si stoupala na nohy a hodila přes sebe župan který ležel na vedlejší posteli. Pomalu jsem se vydala z ošetřovny ke skříňkám. U její skříňky nebyla. Šla jsem se teda kouknout na záchody, ale tam taky nebyla. ,,Kam mohla jít?´´ povzdychla jsem si a dál prohledávala školu. Nikde... Nikde... Nikde nemůžu ji najít! už jsem byla unavená a tak jsem šla zpátky do pokoje na ošetřovnu. Navíc se mi začínala pěkně točit hlava a dělat na zvracení. Když jsem byla konečně v pokoji na ošetřovně, sundala jsem si župan a spokojeně jsem si lehla na postel. Prohledla jsem snad celou školu. Navíc se už stmívalo a tak se špatně vidělo. Přikryla jsem se až po krk teplou dekou a zavřela jsem oči. ,,Dokud není ještě úplná tma. Dokud není ještě tma.´´opakovala jsem si nervózně. Snažila jsem se usnout, ale vůbec se mi to nepodařilo. Asi hodinu na to jsem to vzdala. Byla už skoro úplná tma, i když pořád jsem ještě viděla jakš takš dobře. Začínala jsem se zneklidňovat. ,,Bel tu ještě není, asi šla domů. Možná, možná jsem něco udělala co jí naštvalo - ta matika? ne, myslím že ne. Ale potom tedy co?´´ přemýšlela jsem si pro sebe a začínala jsem pociťovat smutek. Znovu jsem zavřela oči a snažila se horlivě usnout. Nepodařilo se. Měla jsem nervózně otevřené oči do černé tmy a horlivě jsem poslouchala jestli něco neuslyším. Začínala jsem trošku zmatkovat. Nevěděla jsem co dělat. Schovala jsem se pod peřinu a opakovala si pořád dokola :,, uklidni se, klídek, to bude dobrý, nic se neděje, nikdo tu není, nic se nestane…´´ u toho jsem hluboce vydechovala a nadechovala se. Nepomáhalo to. Neuklidnila jsem se. Za chvilku jsem byla ochromená ze strachu a nedokázala se pohnout. Nešlo to, nohy ani ruce mě neposlouchaly. Nic. Nehla jsem se ani o kousek. Když jsem po pěti minutách trpělivého dýchání se uklidnila natolik, že jsem se mohla hýbat,tak jsem pomalu vstala a rychle rozsvítila světlo v pokoji. Trošku mě to uklidnilo, ale pomyšlení že celá tato škola je prázdná mě zase zneklidnělo. Chtělo se mi šíleně na záchod. Už jsem to nemohla vydržet a tak jsem vyšla z ošetřovny a co nejrychleji to šlo jsem opatrně rozsvítila světlo na chodbě. ,,Záchod je jen - je jen na druhém konci školy. ´´ povzdychla jsem si a pomaličku jsem se vydala za dalším vypínačem. Když jsem takhle pomaličku postupovala uslyšela jsem jak něco za mnou prasklo. Luplo, nebo tak něco. Zastavila jsem se a celá znehybněla. Bála jsem se otočit. Po chvilce jsem se otočila, ale nic tam nebylo. Šla jsem dál. Už jsem byla u dívčí šatny a vzpomněla jsem si že na tuhle místnost jsem vlastně zapomněla, když jsem hledala Bel. ,,Ale co by tam teďka Bel asi tak dělala. Ta je už dávno doma a spí.´´ řekla jsem si v duchu a pokračovala dál k záchodům. ,, ÁÁááá ´´ znovu jsem uslyšela lupnutí, ale tentokrát hlasitější a proto jsem nahlas vyjekla. Stála jsem tam zkoprnělá zas a znova a slyšela jak se můj křik rozléhá ozvěnou po škole . Vyděsilo mě to šíleně moc, nevím jak ale rozeběhla jsem se co nejrychleji jsem uměla. Nohy mě neposlouchaly, dělaly si o chtěly. Běžela jsem dál než kam jsem původně myslela. už jsem ani nerozsvěcela. Běžela jsem po tmě. Pořád rovně a nezastavovala jsem se. Rychle jsem otevřela dveře které mi bránily v pohybu dál. Ocitla jsem se v tělocvičně. Tam jsem se zastavila. tělocvična byla velká, dřevěná a hořejšími okny po krajích průsvitalo měsíční světlo. Byl úplněk. Zářilo to neskutečně, viděla jsem celou tělocvičnu v bílém světle měsíce. Líbilo se mi to a přitom mi to nahánělo strach. Znovu mi po zádech přejel mráz. Byla jsem vyděšená k smrti. Teď bych jsem se lekla i králíčka, řekla jsem si a by jsem se trochu uvolnila a nemyslela na to tak, ale myslím že to nezabralo. Bála jsem se pořád stejně. Napjatě jsem sledovala tělocvičnu a poslouchala jestli něco neuslyším. Nic se neozývalo. Vešla jsem dál do tělocvičny. Hlasitě jsem oddechovala a pořád poslouchala. ,, Áá-á-á… ´´ znovu, znovu jsem uslyšela nějaký zvuk, tentokrát to bylo jakoby někdo utíkal ze schodů. Křičela jsem a postupně jsem a postupně svůj křik zeslabovala až jsem se nakonec zhroutila na zem. Strach mě naplnil, a já byla v naprosto vyděšená. Seděla jsem na zemi a tupě zírala před sebe. Už jsem nekřičela, jenom jsem se dívala bezvládně dopředu. Ruce jsem měla podél těla a nic jsem už nevnímala. Jakoby mi přestaly fungovat všechny smysly. Nic jsem neslyšela, nic jsem necítila, absolutně nic. ,,Liz ! Liz !!! slyšíš mě? Liz! stalo se ti-´´ vběhla Bel do tělocvičny celá vyděšená a u toho na mě křičela. Zamířila ke mně. Rychle si sedla ke mě a zatřásla se mnou. Nic. Podívala se na mě a znovu na mě promluvila. Tentokrát už tišším hlasem. ,,Promiň, promiň - Liz.´´Já pořád z vystrašení se nemohla hýbat, nic udělat, jen jsem slyšela jak Bel něco mluví. Položila mi ruce na ramena a zatřásla se mnou víc, ale pořád nic. Já pořád před sebe zírala. ,,No ták Liz!!!´´ bezmocně vzdychla.Najednou přestala na mě mluvit, přestala se mnou třást a sundala své ruce z mých ramen. Unaveně a bezmocně si sedla a začala přemýšlet. Chvilku přemýšlela. Najednou sebou sekla, jakoby jí něco napadlo a koukla se na mě. Přisunula se ke mně blíž, podívala se mi do očí. Její oči byly plné odhodlání a zároveň nejistoty. Zvedla jednu ruku, kterou zapletla do mých vlasů a druhou položila na mé záda a pevně si mě přitáhla na její tělo. Při tom pohybu přitiskla své rty jemně na ty mé. Přitiskla mě ještě víc a začala mě líbat ještě víc vášnivěji. Já jako bych jsem se probudila. Zamrkala jsem a snažila se zorientovat co se děje, co se stalo. Někdo mě tiskl na něčí tělo. Mírně jsem se zavrtěla a měla jsem takový zvláštní pocit. Strašně krásný a přesto pořád naplněný strachem.





pls pls daj dalsi diel